Pamatuji si svoji první skalní cestu. Bylo to na Vysoké skále u Štěpánova a rozhodně to nebyl žádný heroický výkon, žádné překonávání limitů. Byla to obyčejná radost z pohybu, z dotyku skály pod prsty, z nového dobrodružství a z kamarádů, kteří mě jistili. Lezení se pro mě stalo víc než sportem – stal se životní cestou o důvěře, respektu k přírodě a sdílených zážitcích.

Dnes se ale něco mění. Stále častěji potkávám lezce, kteří nikdy nevylezli na skutečnou skálu. Jejich domovem je umělá stěna, jejich cílem je přelézt co nejtěžší cestu, jejich tempo je zběsilé. Neříkám, že je to špatně – sportovní lezení má své kouzlo a lezecká centra, ve kterých je víc navijáků než lezců ve všední den, zpřístupnila tento sport tisícům lidí.

Od skal do haly

Jako instruktor lezení ale vidím, jak se mění priority. Místo otázky „Kam pojedeme o víkendu lézt?“ slyším „Jakou barvu jsi dneska dal?“. Místo učení se uzlům a jištění se řeší pouze síla úchopu a dynamika pohybu. Lezení na umělé stěně se stalo samostatným sportem, který má s původním lezením společný už jen název.

S tímto posunem přichází i úbytek základních znalostí. Potkávám lezce, kteří sice přelezou osmičkový převis, ale nezvládnou uvázat osmičkový uzel. Znají svůj osobní rekord na rychlost, ale netuší, jak postavit štand nebo jak komunikovat s parťákem na laně, když na sebe nevidí.

Čísla versus zážitky

Možná je to přirozený vývoj. Každý sport se profesionalizuje, měří se výkony, porovnávají se časy. Ale mně chybí ta původní podstata – společné výjezdy, večery u ohně po celodenním lezení, respekt ke skále i k sobě navzájem.

Kurz lezení dnes často znamená naučit se správnou techniku nohou a maximalizovat sílu prstů. Ale kdo učí úctu k přírodě? Kdo předává tradice a etiku lezení? Kdo vysvětlí, že důvěra v parťáka na laně je cennější než jakýkoliv přelezený boulder?

Nechci znít jako nostalgický starý lezec. Umělé stěny jsou skvělé pro trénink i zábavu. A stále je to nejbezpečnější místo, kde se učit základy lezení i metodiky. Jen bych byl rád, kdyby lezení zůstalo také o tom původním – o radosti z pohybu v přírodě, o přátelství a o respektu. Protože až jednou vylezete na skutečnou skálu a ucítíte vítr ve vlasech a slunce na zádech, pochopíte, že žádná hala vám tento zážitek nenahradí.

Ve svých kurzech se proto stále snažím předávat povědomí o tom, že lezení není o lezení na umělé stěně po barvičkách, ale o pohybu v přírodě, o odvaze a dobrodružství.

A vy? Jste spíš týmoví hráči na skále, nebo samotáři na umělé stěně? Podělte se o svůj názor v komentářích.